Chemie a základní vlastnosti

Olověný kyselinový akumulátor byl vynalezen v roce 1881 ve Francii. Základní konstrukce je zdánlivě jednoduchá. Při výrobě je akumulátor již nabitý a jeho úplné vybíjení není žádoucí. Záporná elektroda se skládá z čistého kovového olova, kladná z dioxidu olova PbO₂. Oba materiály, olovo a dioxid olova, jsou dobře vodivé, to je základ pro dobré elektrické vlastnosti akumulátoru. Elektrolytem je zředěná vodou kyselina sírová H₂SO₄. Při vybíjení se materiál obou elektrod mění na sulfát olova PbSO_4, kyselina se mění na vodu. Při nabíjení na záporné elektrodě máme znovu metalické olovo, kladná se mění na dioxid olova a koncentrace kyseliny roste, voda v elektrolytu se mění na kyselinu sírovou. Základní reakce je jednoduchá jen na první pohled. Ve skutečnosti při nabíjení a vybíjení pravděpodobně probíhá série reakcí z nichž jsme schopni pozorovat jen konečný výsledek. Výzkum olověných akumulátorů pokračuje a zdá se, že pro vysvětlení všech jevů bude třeba aplikovat kvantovou teorii.

Pro diagnostiku akumulátorů používáme měření vodivosti. Za více než 10 let máme data velkého počtu různých akumulátorů. V níže uvedeném článku jsou uvedeny zkušenosti měření velkých akumulátorů po dobu 8 let, po celou dobu jejich životnosti. Zde je celý článek.